16. Na lásku se nezapomíná

18. března 2014 v 20:42 | Salma Blanco |  Zapomenout na lásku
Ztracená ve vzpomínkách, hleděla z okna, aniž by vnímala, co vidí. Přemítala nad uplynulými roky, nad svými pocity, nad zklamáním a bolestí, jež cítila, když před čtyřmi lety odjížděla z Colorada s myšlenkou, že je to navždy. Teď byla zase tady, zpátky, zase s Jackem. Byl tak blízko a přesto tak daleko. Bylo mezi nimi spousta nevysloveného, spousta nevyjasněného. Lze navázat tam, kde skončili? Po tak dlouhé době? A - chce to ještě? Chce to on? Choval se k ní pozorně, ale stále jako by si udržoval odstup. Ano, včera ji objal a zdálo se, že jí políbí. Ale co ho k tomu vedlo? Proč by to dělal? Miluje ji? Nebo to bylo jen spontánní jednání, vzniklé danou situací?


Nevyznala se v něm, nevěděla, co čekat. Jisté bylo, že v jeho blízkosti ztrácela zdravý rozum, veškerá logika mizela a srdce jí bušilo jako zběsilé. Znamená to, že ona ho stále miluje? Po pravdě musela sama sobě přiznat, že ano. Čas, kdy s ním nebyla, celé ty roky, kdy si myslela, že už ho nikdy neuvidí, všechno to zmizelo jako mávnutím kouzelného proutku, zase byla tady a Jack u ní, zase ho milovala celou svou duší. Bylo to děsivé a bylo to úchvatně nádherné. A toužila, aby miloval on ji.
Povzdechla si a otočila se do místnosti. Ke svému překvapení spatřila Jacka stát u dveří. Ani se nepohnul, hleděl na ni a mlčel. Vlasy měl ještě mokré po koupeli a na sobě měl opět černé kalhoty a čistou košili s vestou.
Usmála se na něj. Vypadal opravdu jako vážený rančer. Srdce se jí zase divoce rozbušilo.
Opětoval její úsměv a tiše promluvil:
"Jsem moc rád, že jsi tady, Nell."
"Já také," přikývla a čekala. Doufala, že bude pokračovat, že řekne něco, cokoliv, co by jí naznačilo, že o ni má zájem. Ale jeho další slova byla ryze praktická a věcná, choval se jako pozorný hostitel, nic víc.
"Ukázala ti paní Ruth dům?"
"Ano. Je moc krásný."
"A to jsi ještě neviděla okolí. Jestli budeš chtít, vezmu tě odpoledne na projížďku."
"To budu ráda," snažila se o nadšený tón, ale duši jí svíralo zklamání.
Nestojí o mě, nemiluje mě. Chtělo se jí brečet. Ale proč? Je hloupá. Měla by si užívat každičkou minutu na Západě, měla by sbírat dojmy, aby později, zase doma v Ohiu, až bude sama a opuštěná stárnoucí zatrpklá žena, žila z těchto vzpomínek a čerpala z nich sílu.
Ano, to je její osud, to je její úděl, kterému neuteče. Je třeba postavit se mu čelem a zanechat už marných snů a nadějí. Nadechla se a zvedla hlavu.
"Nezdržuju tě od něčeho důležitého, Jacku?"
Zavrtěl hlavou. Ty jsi pro mě to nejdůležitější.
"Dobře," usmála se. "Víš. Když jsem si prohlížela dům, říkala jsem si, jak jsi to všechno dokázal za tak krátkou dobu. Paní Ruth říkala, že jsi ranč koupil teprve před několika měsíci, je to pravda? Dokázal jsi tolik věcí, Jacku, musíš mi o tom vyprávět. Chtěla bych … chtěla bych o tobě vědět všechno … co jsi dělal v těch čtyřech letech. Nevadí ti to?" váhavě na něj pohlédla. Už překonala svoji slabost, potlačila všechny ty bouřlivé emoce ve své duši, ovládla se a nasadila svoji obvyklou masku zdvořilé uhlazenosti. Od dámy jejího postavení se to přece očekává - jak jí stále vštěpovala matka. Přece jen byla její výchova k něčemu dobrá, pomyslela si trpce.
"Moc rád ti budu vyprávět," kývl a nabídl jí rámě. "Pojď, posadíme se do patia, dnes je krásný den a je škoda ho trávit doma."
Zavěsila se do něj a nechala se odvést do patia. Jack měl pravdu, venku bylo příjemně a patio bylo kouzelné. Celý dvůr byl vydlážděn starými plochými kameny, místy prošlapanými stovkami nohou za roky užívání. Mezi kameny byla nezadlážděná místa, kde rostly popínavé keře, jejichž výhonky dosahovaly až do prvního patra. Dům zde byl po celém obvodu lemován arkádovým průčelím, jak v přízemí, tak v horním patře. Vše bylo nově opraveno a citlivě zrekonstruováno do původního stavu. Podél krajní zdi dávný stavitel ponechal prostor pro mohutné věkovité platany, poskytující příjemný stín. Zpod velkého balvanu pod nimi vyvěral pramen čisté vody, aby po pár metrech protékal pod kamennou zdí a v malých kaskádách dopadal do tůňky o pár metrů níž. Zvuk zurčící vody dotvářel idylu klidu a bezpečí.
Jack usadil dívku do pohodlného křesla ve stínu stromů a než si sám si sedl do druhého, ještě s omluvou na chvíli odešel do domu. Za chvíli jim paní Ruth donesla malé občerstvení a hned zase rychle zmizela v domě.
Když opět osaměli, Nell jej pobídla k vyprávění.
"Kde mám začít," přemýšlel nahlas pro sebe a v myšlenkách bloudil uplynulými roky.
"Začni dnem, kdy jsem odjela," špitla tiše a pohlédla na něj zpod řas.
Chvíli mlčel, zase se vracel do těch okamžiků a znova prožíval tehdejší bolest a zoufalství z toho, že ji ztrácí a že není jiné cesty. Tenkrát pro něj všechno ztratilo smysl. Když mu řekli, že je Nell pryč, jediné co dokázal, bylo opít se. Několik dní byl úplně mimo sebe a nebýt rázného zásahu rančera a toho co mu tehdy řekl, kdo ví, jak by dopadl. Díky Whiteyovi pochopil, že musí něco udělat, že nemůže jen tak rezignovat. Rančer mu vlil novou energii do žil a vzbudil v něm naději. Jemu vděčí za to, že je teď tady.
Povzdechl si a začal vyprávět s nečekanou upřímností a otevřeností:
"Krátce po tom, co jsi odjela, jsem dal na ranči výpověď a odjel jsem do hor. Dostal jsem nějaký tip a šel jsem za ním. Ze začátku to bylo moc těžké, nevěděl jsem o horách a zlatokopectví vůbec nic, mockrát jsem už to chtěl vzdát, ale nemohl jsem. Musel jsem to dokázat, prostě to jinak nešlo. První půlrok byl nejhorší, ale potom se to konečně zlomilo. Uprostřed zimy jsem natrefil na starého prospektora, žijícího v těch horách snad celý svůj život. Ten stařík se, kdoví proč, rozhodl, že mi pomůže a naučí mě všechno, co umí on sám. Nebýt jeho, nedokázal bych vůbec nic, to on mě dovedl ke zlatu.
Žili jsme v těch horách jako dva poustevníci, každý den jsme bojovali o holý život, o přežití, prali se s divočinou, ukrývali se před zvěří a bandity, protloukali se všelijak. Byly to zlé časy, ale vzpomínám na ně rád. Hiram byl starý mrzout, ale měl zlaté srdce," Jack se odmlčel a tiše vzpomínal na starého přítele.
"Kde je teď?"
"Zemřel. Zasypala ho lavina. Když jsem ho našel, ještě žil, ale nemohl jsem mu už pomoct. Umřel tak, jako žil - sám, uprostřed divočiny. Neměl žádné příbuzné, nikoho, komu by na něm záleželo. Než umřel, řekl mi o závěti - všechno co měl, odkázal mě. Vlastně to bylo jeho zlato, co mi pomohlo k tomuhle ranči, zlato, které hledal celý svůj život a které už sám nestihl užít. Řekl mi, že ho těší vědomí, že jeho zlato poslouží dobrému účelu. Jeho památka bude dál žít v tomto ranči a já na něj nikdy nezapomenu. Hiram pro mě udělal mnohem víc, než kdokoliv jiný na tomto světě a není to jenom to, že mi odkázal svoje zlato."
Oba chvíli mlčeli, každý zabrán do svých myšlenek, než se Nell opět zeptala:
"A co všichni ti koně? Kdy jsi měl čas věnovat se jejich chovu a nákupu?"
Jack ožil a s úsměvem začal zase vyprávět.
"To byl další vynikající tah. Monte Shaw tehdy pracoval u Whiteye a já jsem s ním ještě předtím, než jsem odešel do hor, uzavřel dohodu. Nechal jsem mu Smokyho a on měl za úkol starat se o něj, hledat pro něj vhodné klisny a odchovávat hříbata. Pravidelně jsem mu posílal podíl ze zlata, co jsem našel a Monte tak mohl se souhlasem rančera rozšiřovat moje stáda a chovat je na Whiteyově ranči. Díky bohu za Monteho, ten kluk rozumí koňům jako nikdo jiný. Za ty čtyři roky se mi postaral o hotový poklad v podobě stád těch nejlepších koní v celém kraji. Samozřejmě se mi snažili Monteho odloudit, ale naštěstí pro mě a tenhle ranč, se nenechal," usmál se a pohlédl zpříma na dívku.
"A to je asi tak všechno. Teď jsi na řadě s vyprávěním ty."
"Já?" zajíkla se překvapeně. Co mu má vyprávět? O proplakaných nocích, dnech plných beznaděje, kdy nevycházela ze svého pokoje a odmítala se s kýmkoliv vidět? O smutku, který se jí usadil v duši? O zdech, které kolem sebe vybudovala, aby jí už nikdo nemohl ublížit?
Povzdechla si.
"Můj život byl celkem nudný, není o čem vyprávět."
"Tomu nevěřím. Musela jsi mít spoustu ctitelů," konečně vyslovil to, co ho tolik trápilo. Za dlouhých zimních nocí, kdy vítr skučel v komíně a škvírami v trámových stěnách srubu v horách ledově táhlo, myslel na ni a na muže, kteří se kolem ní jistě točí, myslel na to, že si možná některého z nich už vybrala. Myslel na to a šílel.
Potřásla hlavou a zasmála se nějaké vzpomínce. Na tváři se jí usadil pobavený úsměv, který v něm, kdoví proč, způsobil bodnutí žárlivosti. Vzpomínala na nějakého oblíbeného ctitele? Bezděky sevřel ruce v pěst.
"Ctitelů, říkáš, hmmm," protáhla pobaveně. "Vlastně máš pravdu. Mamá se snažila, co mohla. Nemáš ani tušení, co žije v Cantonu a přilehlém okolí nudných, starých, nezajímavých a ženitby chtivých mužů. Mám pocit, že u nás byli snad všichni. Celé čtyři roky se máti snažila alespoň jednou za měsíc někoho pozvat. Zapojila do toho všechny své přítelkyně a ty vyhrabaly ty chudáky a štvaly je k nám. Opravdu, jedna partie lepší než druhá. Měl bys je vidět, Jacku, někdy mi jich bylo až líto."
"Opravdu mezi nimi nebyl nikdo, kdo by tě zaujal?"
Pokrčila rameny a na okamžik se zasnila. Lhala by, kdyby řekla, že ne, ale každého z nich v duchu srovnávala s Jackem a žádný z nich neměl šanci obstát. Ale to mu nemohla říct, ne teď. Pousmála se pro sebe a vzhlédla k němu. Díval se na ni a vráska mezi obočím se mu prohloubila. On žárlí? V duchu se pro sebe spokojeně usmála. Tak ať. Neuškodí mu to.
"Možná," neodpustila si.
"A Gordon?" vyzvídal dál.
"Gordon," usmála se při vzpomínce na přítele. "Vždycky stál při mně. On jediný mi rozuměl, jemu jsem mohla říct skoro všechno. Jako jediný věděl o mém útěku, všichni ostatní si mysleli, že jsem odjela na prázdniny do Evropy. Znělo to lépe, než že jsem utekla z domova do divočiny. Byl to matčin nápad. A jako jediný za něco stál. Nemusela jsem alespoň po návratu nic vysvětlovat. Jenom Gordon znal pravdu a nikdy mě nezradil."
Jack se snažil potlačit žárlivost. Ale chtěl to slyšet, sám nakousl toto téma a tak teď musel poslouchat chválu na svého soka.
"A mezi ním a tebou … nikdy nic nebylo?"
Nell se rozesmála.
"Jacku, nemáš pocit, že už zasahuješ trochu moc daleko? Gordon je přítel, už jednou jsem ti to řekla a i kdyby mezi námi něco bylo, je to jenom moje věc, nemyslíš?"
"Promiň," stáhl se a zkřížil ruce na prsou. Nepřestával se mračit a vyčítal si, že vůbec na toto téma zabrousil. Může si za její odpověď sám. Ale ještě něco chtěl vědět a nemohl se nezeptat:
"A co ten tvůj tehdejší snoubenec?"
Zvážněla.
"Myslíš Max?" zeptala se tiše a on přikývl a po očku ji pozoroval.
"Ještě na ranči jsem mu řekla, že si ho nikdy nevezmu. Naléhal, prosil, vyhrožoval, ale nakonec pochopil, že to nemá smysl. Odstěhoval se z Cantonu, a pokud vím, tak se krátce na to oženil s nějakou dívkou z Charlestonu."
"Odpusť. Nechtěl jsem jitřit vzpomínky, ale … celou dobu jsem se bál, že … že nakonec podlehneš nátlaku a vezmeš si ho."
Vzpurně zvedla hlavu a v očích jí blýsklo.
"To sis o mně myslel? Po tom všem?" vyskočila z křesla a začala přecházet po patiu.
Zaraženě seděl a hleděl na ni, překvapen její prudkou reakcí. Pomalu mu docházelo, co vlastně svými slovy nechtěně prozradila, a začal se usmívat. Vstal a natáhl se po ní. V první chvíli se mu vytrhla, ale okamžitě chňapl po její ruce znova a přitáhl si ji k sobě. Vzpouzela se, ale přivinul si ji do náruče, a zatímco ji pevně ji držel, šeptal jí do ucha uklidňující slova:
"Pšššt, maličká, uklidni se. Nikdy jsem si o tobě nemyslel nic špatného. Jsi to nejlepší, co jsem kdy potkal, Nell, prosím, věř mi. Nikdy jsem se nesetkal s čistějším a upřímnějším člověkem než jsi ty. Jsi přímá, jsi bezelstná, jsi sladká a nevinná. Ať už tě potkalo v životě cokoliv, je to pryč, rozumíš? Je to pryč a už na tom nezáleží. Teď jsi tady, se mnou."
Pomalu se v jeho náručí uklidňovala, přestala se vzpírat a odevzdaně si opřela čelo o jeho rameno. Bylo to tak příjemné být v jeho blízkosti, cítila jeho vůni, tlukot jeho srdce a dotek jeho dlaní, přejíždějících jí po zádech. Poslouchala jeho slova a do očí se jí zase vkrádaly zrádné slzy.
Ach, Jacku, proč jsi mi tohle všechno neřekl tenkrát, když jsem tolik toužila to slyšet!
Držel jí v náručí a to bylo to jediné, na čem mu nyní záleželo. Přál si, aby tato chvíle nikdy neskončila, aby ji nikdy nemusel pustit. Držel ji v náručí a celý svět přestal existovat, nebylo nic důležitějšího než oni dva spolu.
Zavrtěla se a jemně se vyprostila z jeho objetí. Uhnula očima, neměla odvahu se na něj teď podívat, bála se, že by ji jediný pohled na něj zbavil poslední špetky rozvahy. Jeho blízkost na ni měla zhoubný vliv, ztrácela se v něm, ztrácela svoje předsevzetí, zapomínala na všechno kolem, byl jen on a ona. Ale … co když ji zase zradí? Podruhé už by to nepřežila.
Odtáhla se a snažila se znova získat ztracenou rozvahu.
"Promiň, Jacku. Chovám se hloupě."
Zavrtěl hlavou, najednou tak prázdný ztrátou její blízkosti.
"Promiň ty mě. Neměl jsem o tom začínat."
"Ne, nic se neděje," vztáhla k němu ruku ve smířlivém gestu. "Jsem z toho všeho pořád trochu … zaskočená. Pořád si nemůžu zvyknout, že jsem tady, že … ty jsi tady … že … prostě je toho moc. Všechny ty vzpomínky, nové dojmy, ty, tvůj ranč … reaguju pak … trochu … impulzivně. Musím si na to všechno zvyknout, rozumíš mi?"
"Já vím. Jak už jsem řekl - nebudu na tebe naléhat," usmál se na ni a natáhl k ní dlaň. "Pojď, myslím, že Ruth už má pro nás dávno nachystaný oběd, ať jí nenecháme čekat."
Nell si po jeho slovech překvapeně uvědomila, že úplně zapomněla na jídlo a to už musí být dost pozdě. Při pohledu na jeho nataženou ruku maličko zaváhala, ale nakonec nechala svoji dlaň vklouznout do jeho a ruku v ruce se spolu vydali zpět do domu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 VLADKA VLADKA | Web | 12. července 2014 v 14:54 | Reagovat

TO JE PRAVDA. :-)

2 Únorová Únorová | Web | 20. října 2014 v 11:11 | Reagovat

Wow! Tak to je pecka! Dokonale slovni obraty! Moc se mi to libilo.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama